Stalo se. Rozjásané kypící jaro, přivedlo mnoho lidí k myšlence zkulturnit svoje zahrady a zahrádky. Tak se také paní J.L. pustila s chutí do úpravy svojí zahrady. Zdálo se jí jako zajímavé řešení prosvětlit kus zahrady tím, že pokácí dvě jabloně. Jenže. Jabloně na jaře nasadily pupeny a začaly kvést, tak jako každý rok. Jak se na takové jabloně sluší a patří.

Nic naplat milé jabloně, musíte pryč, řekla paní J.L. a začala sjednávat pomocníky, kteří by jí pomohli stromy pokácet. Tak jsem se o jejím záměru též dozvěděla. Nikdy před tím mě nenapadlo, že by někdo mohl podřezávat jablůňku v plné míze. Nu, povídám: "Co kdyby to počkalo do podzimu!" To je doba vhodná pro kácení stromů. Nic nebylo dáno na mé protesty, stromy obsypané květy byly podřezány. Při návštěvě v zahradě jsem viděla vadnoucí mrtvolky květů na větvičkách v kbelíku s vodou. Poslední připomínka…

Kdo by řekl, "Je to přeci stejné pokácet na jaře, nebo na podzim", je dalek kulturnosti svého jednání. Je vždy možné zvažovat a rozhodnout se pro tu méně bolestnou alternativu. Jabloň je živá kulturní dřevina. Kdo by neznal její dobrodiní. Jsme tady však jen od toho, abychom brali?

Ještě je čas! Dívejme se kolem sebe a hledejme spojení. Spojení s podstatou našeho života.

Ještě je čas, přestat řezat větev, na které sedíme.